Jsou místa, která mění vaše plány. Třeba Olomouc. Naplánujete si Divadelní Flóru, koupíte vstupenky a lístky na pendolino a po paměti zabukujete hotel u nádraží. Nic se nemůže pokazit.
Vlak má zpoždění. Hotel je sice fajn, ale na druhé stramě města. Ani to divadlo není tam, kde psali na vstupence…ahá, oni to psali, kde to je…úplně jinde. Ale zato je všude kolem Muzejní noc. A muzejní čtvrť je všude kolem. Do toho muzika, spousta lidí, stánky s vínem. Takové objetí (=obejmutí) městem.
Vlastivědné a Arcibiskupské muzeum, otevřené galerie a architektonické skvosty…Nejvíc mě baví @MUO Muzeum umění Olomouc, moderní sbírka a hlavně výstava Malé prázdno z díla Marie Bartuszové (1936-1996). První žena na okraji: v 60s se po studicích na VŠUP odstěhovala s manželem do Košic, a tam zůstala (uvízla?). A tvořila. Nenápadně, niterně, velmi osobně. Pokud budete v OL, nemiňte, výstava trvá do 13.9.
A pak tu máme – nechám stranou hromadu kostelů, kaváren, parků a Svatý kopeček a zoo s vlezlými kozami (ano, já vím – kdo leze s pytlíkem krmení do výběhu, nemůže se divit, že mu tyhle hranatooké démonické, drzé, vlezlé, chytré a neodbytné bytosti lezou po hlavě) – divadlo. Tentokrát jsem ho trefila, a byla jsem moc ráda. Představení místní scény #JejichSestra je důležité. Právě dnes, kdy svědomí je omyvatelné (citát) a hodnoty jako pravda, svoboda a národ odbýváme rozpačitým „ehm ehm“.
Příběh rodiny Mašínových vyprávěný očima Zdeny M. mladší je (…/.…/… epiteta závisí na osobnosti diváka) výpovědí o lidech, českém národu a jeho přizpůsobivosti a schopnosti zapomínat. Skoro každý zná pojmy Tři králové a bratři Mašínové („hrdinové!“ x „vrazi!“), ale kdo zná osudy Zdeny-Nendy, její matky a babičky? Babička, které zabili dvě děti, která vyreklamovala vnuky od nacistů ve chvíli, kdy jejich otec už spěl na popraviště a matka byla ve vězení, a tak jim – minimálně postižené Nendě – zachránila život. Matka, jíž zabili muže i bratra. Kterou uvěznili nacisté i komunisté, jež trpěla roky ve vězení, aby ji pak, po dlouhodobém utrpení, hodili do hromadného hrobu v Ďáblicích. A Nenda, holka, která v dětství absolvovala 16 operací a dobře věděla, co je bolest. Holka, která tady zůstala a odnesla všechno za otce, matku, bratry, strýce…a přesto nikdy nepochybovala o tom, že člověk má povinnost hájit pravdu a svobodu.
Díky všem, kdo tohle vytvořili. Všichni byli skvělí. Ale největší stopu ve mně zanechal pan Malý/Herr Klein v podání Miroslava Černého. V každé historické epoše na té „správné“ straně. Jeho citace Vašovy prokurátorské řeči nebo zvacího dopisu mě dostaly do kolen. Ano, i to jsme my Češi. Snad ne jenom to.
Každopádně závěrečné filmové závěry Zdeny Mašínové ml. jsou to nejsilnější. Jděte na to.
Paradoxa 