Indie 2023 – Kapitola první (12. – 14. 12. 2023)

V níž se naše hrdinka vydá s plyšákem na cestu přes půl zeměkoule, má chuť škrtit a obdivuje západ slunce nad oceánem.

Rozhodla jsem se vyrazit na ayurvédský pobyt do Indie. Beru to jako takovou nutnou generálku těla, mysli a duše po náročném roce. Inspirovala mě k tomu kamarádka, která z Nattika Ayurveda Resortu v Kerale přijela neuvěřitelně prozářená a uvěřitelně nadšená.  Jediný volný termín v oslavovaném zařízení byl právě přes Vánoce (13. – 28.12.). Svátky mám ráda, ale když jsem si měla vybrat…

Den 1 – 2: Let Qatar Airways do Doha a pak další do Cochi (i s přestupem a formalitami cca 15 hodin), proběhl dle očekávání: nohy jako konve, ztráta pojmu o čase a tichý proud výčitek sama sobě, že jsem si koupila jako vždycky místo u okna. (Mám je probudit, nemám? Jak to ještě dlouho vydržím?)

Na prvním úseku posádku tvořili dospělí, co se rozlétají na exotické dovolené:

• starší pár, ona: „Pamatuješ, jak se nám v Ománu ztratily kufry? A v Dubaji taky? Vůbec jsou ti Arabové nespolehliví“. On (po 40 letech manželství, na nic takového si nepamatuje, ale je profík): „Huhly huhly“.
• hlučná partička hochů mířící do Thajska to pořádně rozbalit, a začala na tom pracovat už během 6hodinového letu
• několik usměvavých asijských skupinek s naditými Duty Free igelitkami
• osamělí cestovatelé, jako já, co melancholicky přemítají, jestli by to v Podolí nebylo bývalo nakonec lepší…

Ovšem let z Doha (prosím vás, nevíte, proč mají toho divného maskota – žlutého medvídka s do hlavy zarostlou černou lampičkou? Taky plyšovou?) byl – taky podle očekávání – náročnější. Jednak startoval ve 2 ráno, druhak bylo na palubě cca 20 indických dětiček do 5 let.  Jedno cca 2leté bylo vybaveno roztomilými pískacími botičkami. Zrovna se naučilo běhat, tak si dovedete představit při ten koncert při čekání na spoj. Pak ho posadili a okamžitě se zapojil do sboru ostatních, které vytrvale ječely. Rekordman to vydržel 38 minut v kuse. Chapeau! (Poznámka v závorce: pořád moc nechápu, proč rodiče létají s takhle malými pidižvíky, a navíc ve 2 ráno.) Ale řekla jsem si, že to je příprava na pobyt v Indii, taková cesta zenu.

Relativní vyrovnanost mě málem opustila na imigračním. Já úplně zapomněla, jací úředníci ti Indové jsou! Musíte předložit pas, vízum, imigrační formulářík (po té probdělé noci jsem fakt ty blechy neviděla), v němž uvádíte přesnou adresu místa pobytu (což v Indii není tak snadné, a netuším, jak to dělají ti, co chtějí na blind cestovat). Taky musíte uvést telefon místa pobytu, proč jste přijeli, kdo je ten kámoš, za kterým jedete, kde pracujete a jako co, kolikrát jste byli v Indii, s kým tu jste…a další zásadní informace, které zrovna úředníka zajímají. Musíte se nechat vyfotit, odevzdat otisky prstů (levý prostředník, pravý ukazovák, oba palce…nebo tak nějak), což opět hrozí zádrhelem, neb scanner potřebuje otřít, ošúchať, nebo restartovat. Do toho samotný vládce razítka má tempo jako lenochod ze Zoolandie. Zkrátím to: ve frontě 9 lidí jsem stála 75´. Ale kufr na mě počkal!       

Transfer do @Nattikaayurvedaresort jsem absolvovala mírně v bezvědomí, ale i tak jsem si s radostí připomněla místní kreativitu při vymýšlení názvů obchodů (vede Holywood, ať už prodáváte cokoli) a zatloukání oken či jiných děr, které se vám nějak udělaly. Pět 5 kusů přes sebe natlučeného eternitu, dřeva a téráku na ploše 80 cm2 asi nic nepřekoná.

A samozřejmě okaté děti, ženy v sárí a kurtách, mladí hoši s perfektně načesanými hlavami, postarší gentlemani v košilích a frivolně nakasaných bederních rouškách… A zeleň, vodní kanály, troubení, teplo, dusno a vlhko, stále užší a užší silničky, chrrrrrrr….

Probudila jsem se až při vjezdu do resortu. Můj jediný trochu razantnější požadavek na ubytování byl, aby tam nebyly husy. Ty mě totiž při poslední návštěvě na východním pobřeží (leden 20, jógový výcvik) dost rušily. Věděli jste, že husy nikdy nespí? Vždycky je jedna, co hlídá. Jako surikata. Když si klimbne, vydává vyděšené zvuky, které probudí ostatní…. Proč měli v hotelu husy, a rovnou obrovské hejno, dodnes netuším.

Tak husy, přátelé, tu nejsou. Zato tu jsou havrani (nebo kavky?), ibisi a něco, co se neukáže, ale tíká ve větvích. Jsou tu i motýle a mravence, včele jsem neviděla. A taky tu jsou kytky, stromy, uhrabané cestičky a zametené trávníky. A bazén. A oceán. Palmy, samozřejmě. A uniformovaní lidé, co kolem vás neustále krouží a trvají na tom, že musíte být nejspokojenější na celém světě. Prostě musíte. Rozhodně si nic nemůžete donést nebo podat sami, v podstatě sami nemůžete zvládnout ani sestup ze schodů. (Obávám se, že má vnitřní civilisovaná žena nevydrží dlouho mlčet.)

Domek luxusní, přivítání z rostlinstva vyskládané na posteli roztomilé. Líbí se tu i Karlíkovi (letošní plyšový doprovod).

Batůžkáře tu věru nenajdete. Většině klientů je 65+, dobře živené páry hovořící především německy a rusky. Ale jsou tu i mladší atleti (kolem padesátky), kteří po večeři půl hodinu běhají po cestičkách, asi aby jim okra s rýží pořádně slehly. No a pak je tady pár sólistek, sólista ani jeden.Všechny společenské a věkové rozdíly se však stírají v ayurveda centru. Všichni máme na sobě roztomilé bavlněné zavinovací župánky ke kolenům a na hlavě olej.

Apropos, ayurvéda. Kvůli tomu jsem přijela. Jen co jsem dorazila, vzal si mě na paškál doktor, tedy hned dva. Obávám se, že Indian wobble (takový ten pohyb hlavou, co dělal pejsek za zadním sklem škodovky vašich /pra/rodičů), kterým komentovali mé stravovací a životní návyky, neznamenal „ájdontnouhaufárizit“, ale plnohodnotné kroucení hlavou nad někým tak nezodpovědným k životu, vesmíru a vůbec. Dostala jsem předepsané kúry na celou dobu pobytu (čistící den připadl na slunovrat, tomu říkám symbolika!), dvoje tablety a jídelníček, založený primárně na horké vodě 😊

To přeháním, jídlo je tu luxusní, tedy pro vyznavače vegetariánské a veganské stravy. Jen si musíte vybírat ze správných hrnců – Vata, Pitta, Kapha – které odpovídají vaší diagnóze. Zatím nebyl palak paneer, ale věřím, že i na ten dojde. Jen doufám, že ho najdu ve správné sekci, to bych jinak měla dilema.

Po první masáži (awwww) jsem se šla projít po pláži – já úplně zapomněla, jak se červánky odrážejí ve vlhkém písku! – a podrbala místní psy („M´mam, zejaárnot vakcinejted!“ „Butájem!“). Po večeři jsem upadla do bezvědomí, které trvalo 11,5 hodiny.

Ranní meditaci od 6,00 ani jógu od 6,30 jsem nestihla, skoro jsem prošvihla i snídani, která se podává do 10. Že bych byla odpočinutá, to nemohu říct. Spíš se mi zdá, že teď mě zalehla všechna ta rozchozená a překafovaná únava poslední doby. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet.

Vyzkoušela jsem i jógu s místním guruem. Je mu asi 25, ale šikovnej je, to zas jo. Většinu pokynů zpívá – „brízinjorfjúúúúčer, brízautjórpááááást“ a práci s hlasem zvládá opravdu mistrovsky, však jsem taky na yoga nidře usnula jak špalek. Jako dřevo jsem spala dvouhodninové kúře zahrnující i poměrně intenzivní čtyřruční masáž. Přestože to mou hlavní terapeutku Annie bůvhíproč udivovalo až zneklidňovalo, ukázala mi, jak se skládají takové ty labutě z ručníků. Však já to někdy zúročím!

Labutě byly asi největší aha moment dne, tak uvidíme, zda bude co psát dál. Zatím bis bald, namasté!