(scénická poznámka: dojemná scénka, kapesníky připravit!) Osamělé děcko jsem bylo. Rodiče staří, ani mě nečekali, už to vzdali. A najednou – hoplá! – dítě.“Radost? Jasně, ale životní rytmus si tím rušit nenecháme.“ Prarodiče žádní, ale holčička samostatná, ona to zvládne. Zvládla, jak by ne. Drandila přes celou Prahu v pokročilém věku 7 jar, složenky na obědy si uměla vyplnit a zaplatit v první třídě… Aby se nenudila a nedělala nezdobu, zapíšeme ji do baletu, což ji zaměstná v těch málo hodinách, co netráví přejezdy na trati Holešovice – Vinohrady – Troja.
Téhle výchově vděčím za hodně – samostatnost, tanec, disciplínu, hodně času s rádiem a knihou. Jen mi kapku chyběli sourozenci a děti v mém věku.
Když mi bylo asi 12, úplně náhodou jsem přišla na to, že můj otec nejenže měl sestru, s níž se rozkmotřil – tedy spíš rozbratřil – z neznámých důvodů, ale taky první ženu, a s ní synka. Tedy bratra. Já mám bratra!? Vždycky jsem chtěla bráchu, a ještě radši tři. Starší, větší, kteří by se za mě prali a chránili mě. No, ale u nás se o tom nemluvilo. Zakázáno. Naše trojčlenná izolovaná jednotka spořádaně žila: zkoušky sboru ČKD Praha každé úterý a čtvrtek, ve stejné dny já balet, každý pátek odjezd na chatu a v sobotu Ein Kessel Buntes. A výživná kuchyně. To přece stačí, ne?
Rostla jsem, dobře se učila, samotu vytěsnila knihami, tancem a studiem. A pak táta umřel. Bylo mi 23, těsně před státnicemi. Nikdy jsme o jeho rodině nemluvili. A najednou fíííí, byl pryč. A s ním všechny vazby, vzpomínky a kořeny.
Máti moc nevěděla. Zůstalo jen pár fotek – táta štramák fučíkoidního typu se širokým úsměvem drží blonďaté mimino – mého bráchu Zbyňka. A pak nic. Po tátově smrti jsem našla pár papírů od soudu, kde se hrdlil o výživné (cože?!?), ale brácha nikde.
A vloni mě napadlo si udělat si DNA test. Motivace byla jiná (o tom zas jindy), ale #myheritage nezklamalo. Nejenže mi přineslo bratrance, ale i neteř, Zbyňkovu dceru Alici. Dnes jsme se sešly.
A řeknu vám, co je pumelice – úplně jiné vzdělání, rodinné vztahy, práce…a stejná žádostivost po životě, smysl pro humor, storytelling, absurditu. Zbyněk utekl do Ameriky v roce, kdy jsem se narodila. O Alici se moc nestaral, sem tam poslal 7 zimních bud najednou, pak dlouho nic, a najednou 10 kilo žvýkaček… Byl to šarmér, vtipálek, bonviván, děvkař, alkoholik. Prostě sympaťák 🙂
Alice mi řekla: „Zbyňkovi by ses líbila“. A já se přistihla, že mi to lichotí. Brácha by mě měl rád! Prostě banda úchylů 😀
Každopádně, díky My Heritage mám vedle sebe další bezvadnou ženskou. Ale ne všichni vědí, co je My Heritage. Tak se prosím vás netajte s dětmi, sestrami a tak, jo?
P.S.: Jo, a ozvala se Zbyňkova dcera z druhého manželství ze zámoří: „Mame tetu?!!!!! To je uzasny! Vipada moc dobrze aby byla Zbynka sestra 😁 urcite by sem ji rada poznala….dekuju za ti uzasny spravi „
Paradoxa 
😉
To se mi líbíTo se mi líbí