Dnes, 10. října je Mezinárodní den duševního zdraví. Jako dlouholetý – a hrdý…no, hrdý…nestydící se – polykač neurolu, citalecu a stilnoxu, mám pocit, že jde o téma, k němuž se můžu vcelku fundovaně vyjádřit.
Včera mi kamarádka vyprávěla o kolegovi, který na schůzi hulákal, že „vy všichni byste měli jít na léčení“.
Minulý čtvrtek jsem viděla na křižovatce na Letenském náměstí řidiče, co nahlas řval z okénka svého auta sprosťárny – na lidi na přechodu, na řidiče v okolních autech, na celý svět.
Dneska mi kolega vyprávěl o spolužačce jeho dcery, která při přespání u nich doma kříčela, že chce jinam, protože se bojí tmy. Táta se odstěhoval, máma je neustále pryč.
A pak jsem taky měla kamarádku, co odmítla odbornou pomoc, protože nechce „aby si o ní někdo myslel, že je blázen“.
…
Nejsme zvěř, a proto umíme být smutní.
Nejsme zvěř, a čím jsme inteligentnější, tím víc umíme být depresivní. Zatímco jelena by nenapadlo se napíchnout na příhodnou větev, my se věšíme, trávíme, podřezáváme, skáčeme z balkónů.. (In short: Blbec depresi nemá.)
Umíme tančit, malovat, psát básně, milovat…a proto umíme propadat depresi, smutku, který nemá hranic. Existuje studna, do které spadnete, a už nemáte chuť šlapat vodu. Existuje chodník, na který si musíte sednout, protože už nemáte sílu jít. (Neznáte? Gratuluju.)
A pak se hodí někdo, kdo vám vynadá. Kdo vás z té studny dostane, i když nepomáháte. Kdo vás vezme podpaží a vytáhne na nohy, v případě nutnosti propleskne, a odtáhne do bezpečí. Vydrží vaše stesky, nadávky, zoufalství, a pořád je tu pro vás.
Jsem vděčná za všechny, kdo mě takhle drželi. A doufám, že tu budou i v budoucnu.
P.S.: Nebojte se říct, že potřebujete pomoc. Zvlášť pokud už máte společenský trénink a umíte své pocity skrývat, ani vaši nejbližší si nemusí všimnout že je vám zle, Řekněte to.
Nebojte se obrátit na odborníky.
Není to ostuda,
Je to úplně v pořádku.
Slepé střevo si taky nebudete operovat nožem a vidličkou! Nebo jo?
Paradoxa 