Tak jako noblesa kdysi, i já se na podzim stěhuji z plenéru (rozuměj: letohrádku s vlastní honitbou) do více obydlených oblastí obdařených kutlurními institucemi. Kromě toho, že v divadlech a koncertních sálech je teplo, je to též příležitost vyvětrat večerní šatník, namalovat si obličej na ksicht a cítit se (více) jako žena. No, a samozřejmě je to tu to umění, že.
Brno je sice zlatá loď, houpající se na vlnách kulturního a společenského života, ale našinec přece jen zatouží po světlech velkoměsta. S nadšením jsem tedy uvítala nabídku Klubu patronů Divadla v Dlouhé na zájezdové kombo Vídeň – Bratislava// Schiller – Bulgakov. A abych si to udělala interesanatnější, vzala jsem si s sebou kamaráda, hrdého divadelního ignoranta.
DEN 1
Vídeň, Burgtheater, F. Schiller: Maria Stuart
Na úvod nebylo lze vybrat vhodnější repertoir. Nezkrácený klasik v moderní úpravě! Kdo přežije tohle, přežije všechno! Tedy, pokud přežije.
Friedricha Schillera (1759 – 1805) patrně ovlivnilo mládí strávené ve vojenské škole, a když si několikrát nahlas zařvete „Sturm und Drang“, je estetika jeho děl hned pochopitelnější. Ale i se znalostí kontextu by měl člověk zbystřit, pokud v popisu inscenace najde pojmy jako „moderní“, „inovativní“ nebo „současné zpracování“. Zvlášť pokud má zkušenosti s festivalem německého divadla a umí odhadnout, do které minuty se někdo (v 90 % případů nepěkný muž) na jevišti svlékne. Někdy ovšem ani sebelepší příprava nepomůže.
…(cvak – plně osvětlená scéna: 23 nahých mužů v 6 zástupech, zády k divákům) Maria S. uvázaná na provaze chrčí v předklonu úvodní monolog
(„Ještě že nejsou otočený, chacha“ – „Nechci děsit, ale určitě se otočí“ – „Pssst„)
…(cvak – plně osvětlená scéna: 23 nahých mužů v 6 zástupech, čelem k divákům, na obličejích kyslíkové masky, hlasitě funí) Maria S. uvázaná na provaze chrčí v předklonu monolog č. 2., z jednoho zástupu se vyloupne oblečený (ufff) muž, tuším, že Paulett.
Já nemám nic proti nahým mužům, ale 23 je přece jen příliš (navíc j23 je divné číslo). Mimoto mě vždy zajímá motivace k odhalení intimních partií (nejen) na veřejnosti. Tady jsen tápala. Dvě a půl hodiny vcelku, bez pauzy (inscenátoři zřejmě znali Cimrmanovo „Nedělat přestávku, jinak utečou“). Nazí muži se různě přeskupovali, stavěli čelem i tou druhou stranou, a zhruba v 112. minutě dokonce kroužili svižným během. Pravda, měli kabáty, ale rozepnuté, a tak spoludiváci sedící ještě blíž než my, konkrétně v 5. řadě, při následné reflexi potvrdili, že vlající textil rozhodně nezabránil tomu, aby viděli víc, než kdy chtěli.
Pět aktů v blankversu věru neuteče jako voda, zvlášť když autor – mocně podpořený režií – trvá na opakovaném a explicitním vysvětlování duševního stavu všech zúčastněných. Navíc dosti hlasitému. (Ona ta němčina k hlasitému projevu tak nějak inspiruje, či co). Nicméně člověk má dost času si klást zásadní otázku života, vesmíru a vůbec: „Proč? Proč??“ Odpověď 42 mě neuspokojila, ale ať jsem přemýšlela jak jsem chtěla, nichts.
Naštěstí (i když se zpožděním) jsem narazila na recenzi Judith Belfkih (Wiener Zeitung), jež mi všechno vysvětlila:
„Kušejs Sicht auf die blutige historische Beziehung zweier Königinnen ist durchdrungen von Männlichkeit, von nackter, stumm präsenter Männlichkeit. Knapp dreißig Männer bilden (v tom našem představení jich pár chybělo) in der schlichten Kuben-Bühne (Annette Murschetz) das lebendige Interieur des bildmächtigen Regiekonzeptes.“
Mocný režijní koncept. To rozhodně. Nakonec se ukázalo, že slabší článek dvoučlánkového diváckého řetězu jsem já. Divadelní ignorant nebyl zakousnutý do plyše sedadla v řadě před námi, a nechrčel zoufale: „Bože, to je špatný, to je tak špatný…!“ Jen stoicky hleděl na jeviště a, obávám se, přemýšlel. Radši jsem se neptala o čem.
Ale když to nakonec sečtu a podtrhnu, produkce plně odpovídala mému chápání umění – zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, když je intenzivní. Na tohle představení věru nikdy nezapomenu.
DEN 2
Bratislava, Slovenské národné divadlo, M. Bulgakov: Divadelný román
V důsledku psychické zátěže předchozího dne, toto už byl ten příslovečný kus koláče („piece of cake“), tedy brnkačka, pohoda, v podstatě šantán. Rozuměla jsem řeči, scéně, myšlence, bavila mě akce (inu, režie SKUTR), zpěv crew (studenti VŠMU) lahodil mému uchu.
Výkony herců byly skvělé. Alexander Bárta (Maksudov) zoufale nechápe, Richard Stanke (v rolích dvou ředitelů a jednoho redaktora) je démonicky psychopatický a „stará garda“ v čele s Martinem Hubou (ty ruce! ten hlas!) je mocně podporován nepřekonatelně rozkošným duetem Emilia Vašáryová (roztomile mžikající) – Zuzana Studénková (nesmrtelně sexy). Nápaditá scéna (Martin Chocholoušek) nesestává z nahých můžů (Gott Sei Dank!) a kostýmy (Alexandra Grusková) jsou vtipné najmě mírně návodnými žlutými akcenty.
Žerty stranou, tohle je opravdu povedené představení. A když ho doplníte dostatečným množstvím hutného vína Dunaj v některém z příjemných podniků na nábřeží Milana Rastislava Štefánika (ráda bych byla přesnější, ale Dunaje bylo celé moře), jde o báječný zážitek.
Nicméně, 23 nahých těl (nikdy jsem netušila, kolik odstínů může mít bílý muž!) zůstane vypáleno na sítnici mnohem déle. Enschuldigen.
Paradoxa 
1 Comment