Hoplááá!

Jsem povaha dobrodružná. Miluju překvapení, neznámé situace, adrenalin v krvi. Sama jsem jela do Indie, vydala se na treky do Nepálu, bez znalosti muzejnictví uspořádala výstavu v národní instituci, odešla z dobře placeného místa v době korony a rozvedla se ve věku pokročilém, kdy naděje na nalezení nového partnera se limitně blíží nule.

Nicméně profesní přechod z firemního sektoru (notabene technologického) do státní správy, se jeví být největším dobrodružstvím mého života. A těch aha momentů…!

(Předjímám otázku – proč ty, a do státní správy? Odpovídám: protože chci pomoct lidem, kterých si vážím a kterým věřím. Věřím, že to má smysl, že se věci dají změnit k lepšímu. A ten luxus si můžu dovolit – byt mám, hypotéku ne, nikomu nic nedlužím, neživím rodinu.)

Za 6 pracovních dní jsem čelila řadě překvapení. Zde je výběr z hroznů:

Před nástupem

Prvním prubířským kamenem je formulář, do něhož („česky prosím, žádné cizojazyčné tituly!“) musíte vyplnit svou praxi. Na den přesně. (No, fantazie mi nikdy nechyběla, kdyby jo, byl by při délce mé praxe problém…a ano, jsem stará jak dřevěný uhlí!). Pomocí složitých tabulek a příručky asi z roku 1997 vám pak praxe započítána, nebo taky ne, a na základě toho se pak personalista dopracuje k určení tabulkového platu. Zvládla jsem to, a mohla předstoupit přímo před ostříží zrak personalistky paní N. S hrdostí mi v zalaminované tabulce platových tříd ukázala, že s tím, co mám za sebou, můžu dosáhnout na základ až 24.000. Začala jsem uvažovat o kariéře za kasou v Lidlu.

Prezentace pokračuje: „Máme tu pružnou pracovní dobu! Na pracovišti musíte být takto: Pondělí a středa 8-17, úterý, čtvrtek a pátek 8-14. Každé opuštění kanceláře hlásíte dopředu, bude vám vystavena propustka.“ …(uááááá)… „I pracovní schůzky?“… „Samozřejmě!“ …..(umřu!)…“Co home office?“…“Jen výjimečně.“ …“Víte, promiňte, musím to říct, ale mám pocit, že jsem se propadla do časů Franze Josefa. Jak to, že ve firmách tahle nutnost není? Vždyť ti lidé jsou snad dospělí a důležitá je práce, a ne odsezené hodiny…?“…“Asi proto, že firmy nedbají na bezpečnost zaměstnanců! Víte, já mám zkušenost, že lidé potřebují řád, a my jim ho dáváme.“…(jsem mrtvá).

I přes fakt, že neznám výši platu, neb paní N. to musí spočítat, a za 10 dní to asi nestihne, jsem se do toho rozhodla jít a podepsala 8 formulářů (z toho 2x GDPR) předcházejících uzavření smlouvy.

Je to marný, to dělá ta dobrodružná povaha.

Den 1

Nástup v 7,30. Dalších 7 formulářů. Platový výměr neodpovídá dohodě. Nepodepisuju. „To nevadí, stejně je to jednostranný akt ze strany zaměstnavatele,“ (aha…?!?!)

Po dvouhodinovém videokurzu BOZP (kdybyste chtěli vědět, jak bezpečně řídit ještěrku, jsem váš člověk) hurá do holokanclu, kde budu trávit většinu svých dnů. Je mi jasné, že až mě opustí statný průvodce, zabloudím, a už nikdy se z toho bludiště nevymotám. Ale to je jedno, aspoň mě nikdo nebude honit za neodsezené hodiny.

Všichni mě titulují „paní vedoucí“ a zdá se, že být vedoucí tu něco znamená. Mám pocit, že bych měla jít převzít zásilku jogurtů a nakrájet kilo šunkáče do pultu lahůdek.

Chci zjistit informace o týmu, než se mi podaří se se všemi potkat – vzdělání, předchozí praxe a tak. Musím znovu navštívit oddělení PAM (pro mladší ročníky „Práce a mzdy“) a prolistovat hromady papírů. Elektronicky nevedeno nic. Divím se, paní N. kontruje: „A jak jste zvyklá vést spisy vy, paní magistro?“

Cestou zpět jsem zabloudila. Úplně. Bohužel je pátek, těsně po druhé hodině. Chodby vylidněné. Těch pár jedinců je ochotných, ale vůbec netuší, že se tu někde nachází tiskové oddělení. Nakonec mě zachraňuje kolega na telefonu.

(ALE: Mám notebook a kartičku, která funguje! Můžu si „píchat“!)

Den 2

První porada. Držím řeč o tom, že chci dělat práci, co má smysl a způsobem, který nás bude bavit. Výrazy se pohybují na škále podráždění – pobavení – nepochopení – „takovejch už jsme viděli“. V tete-a-tete se všech ptám, jak se v úřadu ocitli, a hlavně proč tu zůstávají. Z důvodů „baví mě práce – úža kolektiv – je tu klid – mám aspoň nějakou, byť mizernou jistotu“, vítězí na celé čáře poslední dva. Mé celoživotní přesvědčení, že lidé chtějí samostatně dělat zajímavé věci, a že je to motivuje, je poněkud otřeseno.

Vyžádala jsem si přístup do databáze médií. Dostala třístrankový seznam mailových adres. Web je natolik friendly, že nemám odvahu ho otevřít.

Zkouším se připojit na vysílání ČRo, neb jsem zvyklá v průběhu dne poslouchat Plus. Zakázáno. Když risknu připojení na FB („Varování! Varování!), kochám se jen chvíli. Pět minut a dost. To ti stačí, úředníku! Blbé je, když editujete post na FB. Ale koneckonců, to se dá sepsat ve Wordu, a zkopírovat, že jo. Jen musíte být sakra rychlí a zapomenout na obrázky, natož videa.

Den 3

Potřebuju čtyři připínáčky, abych si na zeď přitloukla svou vlajku – tyrkysového slona. Kolegové mi laskavě pošlou šablonu žádosti, kterou musím vyplnit, vytisknout, podepsat a osobně donést na Hospodářskou správu. V odpovídající lhůtě mi bude vydána krabička připínáčků. (Řešení: ukrást připínáčky z nejbližší nástěnky a slona přitlouct svépomocí lodičkou.)

Návštěva na IT – potřebuju zprovoznit přístup do interních systémů. Opět bloudím, mám pocit, že jsem se ocitla v jednom z Escherových bludišť. Nacházím maličkou „helouajtý“ kancelář 4080. Získávám dvacetimístné (!!!) heslo náhodných znaků. Změnit se nedá (security), ale „můžete si ho uložit na plochu“ (security?!?). Zkouším vtipkovat, že teď bude pan B. mým novým BFF na telefonu, protože to heslo určitě zapomenu; pan B. opáčí, že má jen pevnou, protože služební mobil odmítl. Aha.

Den 4

Divím se, že schůzky neposílají do kalendáře. Kolega svolávající krizový štáb mi dobrácky slibuje, že se to kvůli mě naučí. Pokud to dokáže, bude to první vítězství. (Později se od kolegyně dozvím, že „my to tu zkoušeli, ale ti lidé nám to mazali, protože nevěděli, co to je“, tak jsme to vzdali.) EDIT? Dokázala! Je skvělej!

Zkouším vysvětlit principy fungování infolinky – covid a najmě očkování je téma, a lidé volají a píšou všem, na které najdou kontakt. Jak se mi teď hodí praxe z telka! Nastavuju tok informací, koordinuju manuály a – hosana ! – nacházím kolegyně, které kontakt s lidmi nejen neobtěžuje, ale i těší. Že by?

O stavu dodávek vakcín a epidemiologických čísel vím víc, než jsem kdy chtěla.

Den 5

Už vím, jak vypadá dvůr – pustili mě zaparkovat! Cítím se jako opravdová paní vedoucí!

Překvalifikovali mě na neúředníka. Jsem ráda. Jako úředník jsem se necítila. A stejně,… ani razítko mi nedali!

Dopouštím se první zásadní chyby: zkouším rozpohybovat kolegy žertovnou výzvou k poradě ve stoji. „Šup šup, ať tomu dáme energii..“ Výsledkem je „já radši zůstanu sedět“ a dotčené „úředníka nesmíš nutit vstávat!!!“. Aha. Zpátky do reality. Věnuju tichou vzpomínku všem kolegům, kteří kdy byli ochotni se mnou blbnout.

Když dost dlouho po „zavíračce“ chci odjet, nedaří se. Vrata zůstávají zavřená, závory spuštěné… Nakonec se paní z velína smiluje. Úleva.

Den 6

Tiskovka (covid, jak jinak, nemáme čím očkovat) a třetí zpráva v pěti dnech.

Definitivně se ujišťuju, že angličtina tady není světový jazyk a že budu muset přeformátovat slovník.

Dozvídám se spoustu věcí o školství i dostavbě depozitáře v Rakovníku, a taky co je to penetrovaný makadam. Ujišťuju vás, že to vědět nechcete.

Když si tak shrnu: jeden týden úřadě = deset let v korporátu. Poznala jsem desítky lidí, nasála miliardu informací, nespala víc než 6 hodin denně, a zakusila velmi protichůdné, a o to intenzivnější emoce. Hodně jsem přemýšlela to tom, jak pochopitelná je neochota a nezájem některých úředníků, když jsou tak mizerně placení a jejich pracovní podmínky se zasekly někde v roce 1998. Ale nechci křivdit, lidé tu na chodbách zdraví, většinou pomůžou, pokud mohou, a až na výjimky rozumí vtipu. A jsou tu i tací, kteří se chtějí učit, dělat věci jinak, než jak „se vždycky dělaly“. I když je za kreativitu a inovace nikdo neplatí. Prostě jen proto, že jim to dává větší smysl.

Ale co je hlavní: díky ranní směně jsem viděla, jak se každý den rozednívá o pár minut dřív. Jaro tu bude cobydup. 😀