Miluju kulturu všeho druhu: divadlo, tanec, výtvarno, hudbu, literaturu… Zatímco v knihách teď zažívám kapku plochou dráhu (Nějaký tip? něco interesantního, od čeho se člověk neodtrhne? A ne, díky, severská krimi mě neba.), a výtvarně mě ohúrila pouze výstava Nové realismy v pražské Městské knihovně, na přelomu května a června jsem navštívila hned čtyři divadelní představení.
První z nich bylo Encantado (Lia Rodrigues Companhia de Danças), zahajovací představení Tance Praha. No, mám podivné štěstí na naháče na jevišti. Na festivalu německého divadla se to tak nějak čeká, ale když vám slibují „živelnou oslavu afroamerické kultury, tradice a života“, nečekáte, že prvních 30 minut bude v tichu a částečně potmě. Nejdřív matné postavy pomalu ve tmě rozbalovaly koberec, aby následně ukázalo, že není koberec, ale desítky psychedelicky vzrovaných dek. Na to diváci přišli brzy – když se rozsvítilo, přišlo postupně na jeviště 10 nahých tanečníků a tanečnic, kteří se do dek začali různě zavrtávat a balit. Módní kreace, které si na hlavě a různě po těle (málokdy však v oblasti intimních partií) vyráběli, byly vtipné, ale do tance a ohňostroje to mělo dost daleko. Trochu mě rozradostnil objemný tanečník s náramným pupanem, kterého si láskyplně hladil. Nakonec došlo i na trochu hudby a hopkání doprovázeného máváním dekami…a byl konec. Hm.
Náladu jsem si spravila v Divadle v Dlouhé na představení Don Juan a já. Představení najmě pro fanoušky Michala Isteníka a zvídavé duše, které zajímá úloha AI v milostném životě ajťáků. (Ano, prý ho mají!) Smích! Trapno! Vášeň! Msta! Dojetí! Víc neřeknu, dejte si to.
Zatímco tento kousek byl veselý (i když my, co žijeme s nějakými těmi ajťáky jsme se smáli o poznání méně), další flák ve stejném divadlením domě, Sodoma komora, byl víc na mrazení v zádech. Story o tom, jak dvě sestry – služky k (ne)štěstí a kolaboraci přišly. Jak svůdné je se ujmout majetku po zmizelých Židech? A jak těžké je ho udržet? A za jakou cenu? Eva Hacurová v roli Mařky báječná – slepice, co k bohatství přišla a myslí si, kdovíjak není mazaná -, má skvělou partnerku v Berenice Anně Mikeshové (Jožka), jejíž proměna ze zdánlivě nezkušeného kuřete v samici, co dobře ví, co všechno se dá zobchodovat, je strašlivě logická. Nenápadný Ondřej Rychlý k celou dobu podkresluje děj hrou na piano. I ostatní chraktery jsou přesné. A děsivé. Opravdu intenzivní zážitek stlačený do 60 minut.
Před návštěvou posledního představení Bůh v Las Vegas v Divadle na Zábradlí, kam mě přilákala reklama s božským Vojtěchem Vondráčkem, jsem se úplně zbytečně vyděsila četbou nelichotivých recenzí. Hra o půlročním turné skupiny československých bavičů do USA v roce 1968 přibližuje dění a vztahy v české deleagaci během působení v Las Vegas. Vedle lidovkářů, Černého divadla, komiků a gymnastky Evy Bosákové byl součástí expa socialistického nej i Karel Gott se svou kapelou. Už samotný zájezd je pro současného člověka kapku dada, ale to jak se k tomu na Zábradlí postavili, to ještě vynásobí. Ano, strážcii odkazu božského Mistra musí trpět: v roli poněkud genderově neurčitého K.G. je obsazena Kateřina Císařová (růžová Karlovi opravdu sluší!) a milované hudební opusy jsou aranžovány jakéhosi emo techna. Miloslav König jako alkoholik Rudolf Rokl a Vojtěch Vondráček coby vždycky „rozumný“ Láďa Štaidl do toho jdou naplno (V.V. dokonce do „full monty“ zhruba v 10. minutě kusu 😀). Báječná je Magdalena Sidonová v roli politručky Jindry Horové se zálibou ve westernech. Průvodcem a drsným glosátorem děje je pak Antonín Šůra (Michal Bednář), zapomenutý komik, který nakonec ve Státech zůstal, a po pár letech tragicky zahynul. Pět z pěti členek naší kulturní fronty doporučuje!
Tak to bychom měli Prahu, příště se mrkneme do Brna. A tam se teprv dělá avantgarda!
Paradoxa 