V níž zdařile (?) odbavený batoh přetékající ne mlékem a strdím, ale kořením putuje těmi tajemnými letištními cestami k tomu správnému letadlu a naše hrdinka sedí na letišti, zvolna rekapituluje těch posledních 15 dní.
Nemůžu říct, že ty dva týdny a den navrch utekly jako voda. Zvlášť zpočátku to drhlo: vytržení z české rutiny, nedostatek kávy a jiných stimulantů (či sedativ), spousta času na přemýšlení o věcech, které odtud (a možná odnikud nemůžu změnit) …a ještě ty netečné bílé xifty kolem!
A pak jsem se nadechla…vydechla (jak by zazpívali místní jogíni „inHEEEEEJL, exHEEEEEEEEEEEJL“), vystrčila nos z resortu, koukala na kytky, lidi, krávy a vůbec zvířenu kolem, brouzdala se v moři, zvedala oči k nebi, na němž kroužili orli a jeřábi… a ty vole, fakt dobrý!
Hlavního cíle – odpočinout si, odlehčit, dobít, nechat o sebe pečovat bylo více než dosaženo. Pokud se mi podaří zachovat pár věcí, které jsem se tady naučila a evidentně mi svědčí (jako pravidelná a teplá strava, dostatek pohybu každý den, hodně vody a žádná káva a alkohol …no, to je asi nesmysl…), kvalita mého života se zásadně zlepší a délka dožití hypoteticky prodlouží.
Ale je tu spousta věcí, kvůli nimž na tenhle pobyt nikdy nezapomenu.
Sestavila jsem si takový Top 10:
- Všema mastmi mazaná. Už vím, jaké to je. Zevnitř i zvenčí.
- Čas na důkladné pozorování havranů. Každý je jiný. Někteří mají chocholku, jiní „bradku“, další mají sytěji zbarvený hřbet, jeden výtečník zdařile imitoval lidskou řeč. A taky jsme tu měli jednoho, co neuměl zavřít zobák. Doslova. Chodil světem v neustálém údivu.
- Namaste! Zdravit se i s neznámými lidmi úsměvem je tak příjemné! A když se u toho dotknete srdce, tak si uvědomíte, že nějaké i máte.
- Blbne celá rodina. Pozorovat Indy, jak se navečer cachtají v moři a mají z toho radost jako děti, je k nezaplacení. Děti krtkují v mokrém písku, obalené týmž, mámy se smějí, zlité ve svých sárích, otcové a bráchové se předvádějí v plovkách o 10 metrů dál (ale nevsadila bych boty na to, že umí plavat). Vrcholem bylo sledovat kroužek 3 dam, které po kolena ve vodě, držíce e za ruce, diskutovaly o zásadních věcech. Dvě z toho byly jeptišky. V hábitech.
- Madam? Selfie? Tolik zubů jsem za poslední rok nevycenila, jako tady za 14 dní. Mladí, staří, muži, ženy, školáci i zralí…připadala jsem si sice jako obryně Stáňa (oni ti Kéralci jsou dost prostorově úsporní), ale vždycky to bylo rozmilé.
- Rybaříci. Ano, viděla jsem „kingfishera“ (ledňáka), ale zajímavější mi přišlo pozorovat jehpo lidské protějšky lovící ze břehu. Dlouho pozorují hladinu…ještě jedna vlna…ještě jedna…a pak vlezou do moře po kolena a stylem Ludvík Daněk (otočka a mrsk) rozhodí. A pak couvají ke břehu a táhnou síť i s těmi potvůrkami.
- Krásné nohy. Místní pánský úbor zvaný mundi, je taková univerzální zavinovací sukně, kterou nositel často zkracuje na polovinu (přehne ji a zastrčí za pásek). Díky tomu je možno obdivovat množství šlachovitých končetin i u pánů pokročilého věku. Moc se mi líbí model „nahoře byznys, dole fraj“ složený z nažehlené košile a podkasané minisukně.
- Jedno jsme. Když tak za úsvitu nebo při západu slunce jdete v dorážejícím příboji, nebo ještě líp, když se ve vodě otočíte na záda, a koukáte orlům na břicha a zvolna máváte ploutvemi, můžete zjistit, že už nevíte, kde končíte vy, a kde začíná voda nebo vzduch. Stačí zavřít oči a rozplynout se…
- Indgliš a malayalam. Už v polovině pobytu jsem zjistila, že v zájmu porozumění musím v angličtině zásadně redukovat slovní zásobu i gramatiku. Seat je totéž co sit, will jako was (jasně, čas je jen lidský konstrukt a v různých vesmírech existujeme paralelně, nezávisle na čase), a v otázce je úplně zbytečné používat slovesa: stačí jen zvednout hlas u toho slova, které vás zajímá. Lituju každého native speakra, který se se mnou potká. A zajímavý jev: ke konci pobytu jsem často měla pocit, že někdo mluví česky…a on jenom „po našimu“ (tedy „po jejich“ – malayalam). Úplně jsem měla pocit, že slyším kluky v restauraci: „´dete dneska s Jarunou do kina?“ nebo děti na pláži „tatiiii, ať mě nechá!“
- Tady vás lidi rádi vidí. Takový pocit přijetí jako tady jsem nezažila. Žádné kyselé obličeje nebo – ještě hůř – „přehlížení krajiny u Kolína“. Lidé vás tu vidí, vnímají, jsou připravení odpovědět na úsměv úsměvem, zajímají se o vás. Živá voda, prostě.
Bonus: Cestování sólo je k nezaplacení. Znova jsem si uvědomila, jak je fajn podnikat dobrodružství sólo. Nikdo vám nedělá nárazník, všechno si musíte vyjednat sami, jít do „full contactu“ s realitou a místními. A o tom pro mě cestování je.
Paradoxa 