V níž bude řeč o lidech místních i těch druhých, a naší hrdince líbá ruku mírně podnapilý indický odborář.
Ačkoli sama, jsem tu obklopena lidmi. A je to zajímavé, to nemůžu říct! Dokud jsem se pohybovala jen v resortu, trpěla jsem separační úzkostí, ale teď už ne, nebojte!
Ti druzí
Nejprve si vezmu na paškál „ty druhé“, své spolupacienty. Je to zajímavá směska převážně Němců a Rusů (kdo by si to byl tom pětačtyřicátém pomyslel, že?), doplněná Francouzi, Brity, dvěma Portugalci, dvěma Holanďany, jednou Švýcarkou a mnou.
Zvlášť mě zaujala prazvláštní trojice: ON cca 65, brunátný, vousatý, mlčenlivý, typický mužik, ONA stejného věku, platinablond kučery rámující neúspěšně liftovaný obličej, neustále se dožadující odpovědí na zbytečné otázky, ONO – viditelně otrávený mladý muž cca 30, je tu asi za trest. Mluví spolu (tedy ONA a ONO) prazvláštní kombinací angličtiny, ruštiny a italštiny. ONA na ONO doráží před taťkou anglicky, ONO odmlouvá italsko-anglicky, a když se taťka odebere do návy, tak pokračují v hádkách rusky… Nakonec je klidně možné, že jediný mužik je Angličan ?!
Pokud se v jídelně neposadíte ke konverzačnímu stolu, kde se poplkává převážně německy, tak nemáte šanci navázat kontakt. Zdravíte, leč odpovědi se vesměs nedočkáte, podíváte se do očí, a v nich mrtvo, nezájem nebo výraz „neobtěžuj“.
Zkusila jsem to zlomit výletem do Trissuru, v autě jeden Brit, jedna Ruska žijící na Kypru (ano, měla „kačera“), jedna Němka a Švýcarka. Nakonec jsem si nejvíc pokecala s řidičem Premem. Zato jsem se během tříhodinového cestování odposlechem dozvěděla, kde všude dámy a pán byli, jaké hotely jsou nejlepší a pár informací o místním zřízení, o jejichž pravdivosti by se dalo pochybovat, ale s o to větší suverenitou byly pronášeny. Když jsem se německy hovořícím dámám představovala, tak jsem se sice jejich jména nedozvěděla, zato jsem se dočkala chápavého „ááá Czechoslovakia!“. Ve městě ta více světaznalá (Angelina, Něm., plave, potápí se, jezdí na koni, na jachtě, na kolotoči i na kole, holou rukou krotí anakondy a tak) byla překvapená dusnem, a ta druhá Magdalene (Švýcarsko, pořád vypadá, že kouše do shnilého citrónu), se zase málem pozvracela během jízdy výtahem na vyhlídkovou věž. Na její pantomimu na téma „tady to ale smrdí“ se těžko zapomene. (Btw, nesmrdělo, rozhodně ne tak, jak by v Indii mohlo.) S Irinou (Rus., žije na Kypru, na lyže jezdí do Val Thorens a nikdy nebyla v Murmansku, na rozdíl od Christophera, který tam byl lovit lososy a zahříval se vodkou a baňou) jsme strávily hodinu v obchodě se zlatem (kde jinde), aby nakonec odešla bez nákupu (jak jinak).
Indové, Indky a Inďata
Zato ti místní! Sami vyhledávají oční kontakt a vždycky se usmějí. Volají na vás z balkónů a mávají. S dětmi se dá hrát ve zlatnickém krámě na kukanou a schovávanou, s ženami na ulici „pohovořit“ o životě („Hauárju madam? ólgut? Nasj flawrz!“). Tolik selfíček jsem si za celý život neudělala; připadám si tady jako celá brita. Fotila jsem se s mladými muži – tomu nejmladšímu bylo asi tak 15 a na pláži měl fotoshoot s kamarádem, pózoval jako Elvis a nutně mě potřeboval jako dekoraci), dětmi na pláži (fotili rodiče), ale to že mě bude chtít fotit manželka se svým mužem jsem fakt nečekala. Něco si u toho povídali a chichotali se, asi něco jako „teď můžeš, Radžíve, říkat, že máš novou ženu z Evropy, chichi!“. On samozřejmě jako moudrý manžel, dělal jen „huhly huhly“. Ale protlačil mě na přední divácká místa na svatbě (viz níže), abych dobře viděla a mohla fotit.
Asi nejzábavnější moment jsem zažila v Trissuru, kde probíhala obří odborářská demonstrace. Centrum se hemžilo muži v modrých tričkách a žertovných kloboučcích (a ne, ani krásným Indům takový klobouček nesluší!) mávajících prapory. Patrně měli i dost možností k neayurvédskému občerstvení. U jednoho z pódií, kde zrovna místní taneční amatérský soubor „Trišurské labutě“ předváděl něco ze svého umění, a kde jsem se logicky vyskytovala, se ke mně přitočil postarší šarmantní gentleman v rozverně uvázaném mundu (to je taková ta mužská sukně). Pravil: „Madam..!“, uznale zawobloval hlavou, uchopil mou ručku a políbil ji. Pak se trochu nejistě, podporován kolegou, odporoučel. A ne, ani trochu mi nevadilo, že byl přiupraven. Potěšilo!
Apropos, Indové a fotky. Podle mě se už rodí se smartphonem v ruce, a jedna z prvních funkcí, kterou si osvojí je kamera (ta druhá je pouštění hudby). Od malička pózují jako modelíny, a bych řekla, že lepší jsou v tom kluci. Vždycky si předtím prohrábnou své bezvadně upravené vlasy, aby byli bez chybičky, a nahodí ten nádherný úsměv. Když jsem se fotila mezi dvěma z nich, zřetelně jsem slyšela, jak ten vlevo cedí přes ten už zafixovaný TV smile pokyny kameramanovi. Fotí se a natáčejí i na místech, která by nám asi přišla nepatřičná. (Kněz pravo natáčí triumfální příchod chlapců, už druhý pokus.) Takže rozhodně vás nevyhodí, když si je chcete vyfotit, naopak jsou potěšeni.
FOTO kněz
(vlevo) Tohle jsou dvě dorostenky z Trissuru, s nimiž se seznámil Karlík (no, popravdě to chvíli vypadalo, že mají pocit, že jim ho dávám za focení, ale naštěstí se o něj moc netahaly). Napravo Sanya, nalevo Ghíta. Krásné, co? Obě napsaly Ježíškovi (je tu cca 25 % křesťanů, a zrovna tady kolem je jich většina), sice neprozradily o co, ale rozhodně se prý nežinýrovaly 😊
(vpravo, pardon za kvalitu)
Tyhle dva krásné a perspektivní lidi jsme potkaly ve zlatnickém krámě (díky, Irino), kupovali svatební prsten. Platila ona. Pak že rovnoprávnost neexistuje! Byla s nimi celá její rodina, patřičně pyšná. On studuje v UK, ona v Německu, brát se budou 17. ledna, kdybyste měli zájem. Mezi těmi 650 hosty (jen blízká rodina a přátelé) se ztratíte. Taky jsou křesťané, takže nejdřív výměna slibů v kostele a pak už pořádná party jak z Bollywoodu.
Nejspíš něco takového, jako jsem viděla včera. (Pokud máte 4 minuty, mrkněte na FB.)
Kdybych byla Indka, chtěla bych pracovat ve svatebním byznysu! Měla bych pořád co dělat, a v popisu práce nosit krásný šaty a švitorkat!
Paradoxa 