Do tmy

Patřím k hledačům téměř profesionálním. Posledních pár let jsem měla pocit, že vím, kdo jsem, a byla jsem spokojená. Ale pak se to nějak zvrtlo. V posledních měsících jsem cítila kolem sebe i v sobě hrozný hluk. Moc lidí a zážitků, aniž bych měla čas to vstřebat. Neustálý přísun impulzů a vzruchů, nových situací. Přestala jsem se slyšet. Sama sobě jsem se ztratila. (Sotva jsem se kolem padesátky našla, šlaka! Člověk tady dře jak burlak, a nakonec ty roky terapií jdou do kopru!).

A tak jsem se rozhodla jít na chvíli do tmy. Prostě vypnout vstupy a zjistit, co se v té lebce (která mě mimochodem začala permanentně bolet) vlastně děje. A jak (si) řekla, tak udělala. Vzhledem k tomu, že jsem viděla případy, kdy se lidé do tmy vrhli bez rozmyslu, a dost je to vyděsilo, zvolila jsem jen třídenní pobyt. Prostě takový vjemový detox. Však se ukáže. Ukázalo.

Dobrovolný zážitek pro dospělé

Na záčátek pojďme vyvrátit pár mylných představ:

• Ne, nezamknou vás. Odejít můžete kdykoli.
• Ne, nemusíte odevzdat telefon a další „dyvajsy“. Je jen na vás, jestli budete „švindlovat“. Ale proč byste to dělali?
• Ne, nehodí vás bez přípravy do vypolstrované temné cely. Prostor si pořádně ohledáte, zjistíte, kde co je, vysvětlí vám, jak to bude probíhat, např. jaký signál předchází předání jídla, celkovým režimem. (Zábavný detail pro mě byla miska na organický odpad, kterou po pozření švestky musíte a) najít, b) otevřít, c) vložit pecku, d) uložit misku tam, kde ji zase najdete, až sníte třeba banán.) Na zkoušku si zhasnete, abyste si ochutnali sametovost místní tmy. A pak už je to na vás.
• Nejste v tom sami. Jednou za den vám přinesou jídlo na celý den (opravdu stačí) a promluví si s vámi přes dveře. Proberete pocity, zážitky, zbavíte se komunikačního deficitu. Ale mluvit nemusíte, když nechcete.

Zkrátka si to řídíte sami. Zabydlíte se, vypnete telefon, vybalíte plyšáky …a zhasnete. Já zhasla ve sprše, abych si to udělala zábavnější. Orientace v malém prostoru předsíňky a pokoje, kam se vejde postel, karimatka, dva meditační polštářky a polička na varnou konvičku, není složitá. Záhy zjistíte, co je pro přežití zásadní:

• Nejdůležitější věc je kelímek na pití a to, kam ho uložíte. Ne, dávat ho někam na zem, opravdu není dobrý nápad.
• Je zásadní zavírat poklop na WC, aby vám tam při tápání nespadly věci z umyvadla. To šplouchnutí už podruhé slyšet nechcete.
• To, že se netrefíte polévkou do úst zjistíte a) podle tepla na hrudníku, b) podle zvuku toho malého kulatého (cizrna?), co začne skákat po podlaze. (Ale pak si to hledání fakt užijete!)
• …a vůbec je třeba dávat věci pořád na stejná místa. Jinak je z toho zbytečně napínavá bojovka. Mi se třeba osvědčily kupičky potřebného pod postelí.

Nuda nehrozí

Hodně lidí se mě ptalo, co jsem tam dělala. Nenudila ses? Ne. Kromě toho, že hodně času prospíte, život ve tmě na vás klade řadu nároků.

Osahat si prostor, zorientovat se a neublížit si, to chce čas a trpělivost. Je podivuhodné, že i na 5 metrech čtverečních se dá zabloudit. Nevěřili byste, jakou paniku zakusíte, když si omylem otevřete sprchovou zástěnu na druhou stranu, tedy do zdi.

Nemůžete dělat víc věcí najednou. Pěkně postupně, jeden krok, pak druhý… (Položit chodidla na zem, ověřit teplotu, zjistit, kde máte věci, převléct se, uklidit pyžamko pod polštář, abyste ho našli, najít věci a převléct se, dotápat do předsíně, najít příslušenství, kartáček na zuby, pomocí prstu nanést pastu na kartáček, vydrbat chrup…atd.)

Známé je neznámým a běžné věci trvají mnohem déle. A o to víc si je zvědomíte a můžete si je užít. Zjistíte, že je úplně jedno, zda máte oči otevřené nebo zavřené. Začnete vnímat jinak, především hmatem a čichem. Věci vám víc voní, jídlo má intenzivnější chuť. Každé sousto je zážitek. Třeba vůně dezertu…ááááááááhhhhh, vanilka, máslo…dětství.

O špatně mířícím jídle byla už řeč. Následné žuchlání svetru potmě je super (a co teprv ty výsledky, když „prohlédnete„). Nonšalatně na podlahu odložená, a následně skopnutá sklenice s vodou vás zaměstná na dlouhou dobu (těžko říct, jak dlouhou, hodinky nemáte). Najít něco, co saje, pak najít tu louži...ty vole, tady bych ji nečekala, ted mám mokrý ponožky…uf, hotovo…ale do čeho se budu utírat?

Zkoušela jsem praktikovat jógu i tančit, zjistila, jaké to je prožívat pohyb bez odrazu v zrcadle nebo v očích druhých. Bez kritiky, jenom tak. Jak se mi chtělo, nemuset dokazovat, že na to mám, že to umím, že jsem nejlepší. Bez publika. TO byla krása.

Taky jsem si zpívala, mantrovala, komentovala si dění, smála se vlastní nešikovnosti. Nikdo mě tak nepobaví, jako já sama sebe 😉

Nejzábavnější mi přišla meditace chůzí. Zpomalení na nejnižší možnou rychlost, pooomaaaléééé přenášení váhy z chodidla na chodidlo…to bylo nějakého zábavného vrávorání a padání! Ale třeba stoj na hlavě byl prima. Stejně nevíte, kde je nahoře a dole. Nikam nespěcháte, pokusů máte neúrekom, jste v bezpečí.

Velkou atrakcí se ukázalo být miniaturní světlíčko na varné konvici. A když zhasnete, vidíte celou galaxii. Všude kolem sebe. Nahoře, okolo sebe i pod sebou.

Jo, a taky klimatizace – tak nebyla vidět, ale zato dělala přátelské bíííp. Když stojíte v naprosté tmě po sprše v proudu teplého vzduchu, máte pocit nirvány. Pak si lehnete na karimatku a užíváte si karibské teplo…a pak zas musíte snížit teplotu – bíííp – lamely chrastí, teplota se snižuje…

Prostě, takhle zábavné dny jsem už dlouho nezažila.

Tělo se hlásí

Hodně času jsem strávila jógou a tancem. Dost brzy jsem ale zjistila, že se celá bolím, a začala ubírat. Myšatá podložka mi byla nejbližší přítelkou, a já se válela. Pohyby byly menší a menší, a nakonec ustaly. Masírovala jsem si čelo a chodidla, pak už jen stlačovala reflexní body a nakonec jen dýchala. Zkoušela jsem si představit, že mám v břiše slunce. A najednou zjistila, že mi hřejí ruce, a že si jimi můžu zahřívat libovolné místo na těle.

Vnímání prostoru, teploty a všeho jen hmatem a čichem (chatička je odhlučněná tak, že slyšíte jen stíhačky z Čáslavi a souseda trénujícího na traktoriádu v Bykáni) je vrchnolně zajímavý zážitek. Nehodnotíte se podle odrazu v zrcadle nebo výrazu něčího obličeje, ale jen podle svých pocitů. Nakonec se řídíte jen tím, co vám dělá dobře a naopak, co je vám nepříjemné.

Každé sousto nebo lok je zázrak. Třeba když si po probuzení uděláte vodu s citronem (najít konvici, dotápat do předsíně, napustit, dotápat k zásuvce, zapnout, počkat, mezitím najít kelímek a citron, trochu vymačkat, zalít vodou a neopařit se, počkat, až zchladne…), tak to první usrknutí vyvolá husinu po celém těle. I to druhé… A navíc máte čas zažít a uložit si všechny pocity a vjemy tam, kam patří. A zjistíte, jak na tom opravdu jste a jak moc jste unavení.

A co je na tom nejlepší – můžete odpočívat dle libosti!

MOZEK si jede po svém

Na mě byly tři dny málo. Podle mě se mozek (podvědomí a nevědomí, chcete-li), začne hlásit až poté, co se začnete nudit. Vzhledem ke schopnosti se pobavit i ve vzduchoprázdnu se mi první náznaky nudy a prázdna objevily až těsně před odchodem. Co by se asi dělo? Co tam asi číhá? No, to ještě budu muset zjistit.

P.S.: A co vy, taky jste zvědaví?

P.P.S: Kdybyste si chtěli udělat názor z jiného pohledu…tak tohle je boží:-)