…javorové husle, nech mi moj syneček na chvilenku usne…
Tohle mi zpívala mi (jinak odtažitá) máti, když mi bylo smutno. Když jsem kvílela, že nemůžu spát, že se bojím, že neudělám maturitu nebo státnice, že mě někdo zklamal. Zpívala jsem to i já synkovi, když jsem ho uspávala. (I když zrovna tohle dítě nepatřilo k nejneklidnějším. Holt mi přišlo sentimentálně patřičné pět robátku uklidňující písně.)
Každopádně tuhle melodii i slova vnímám jako dvojnásobnou dávku neurolu. Jako něco, co funguje jako Belmondo, nerozvážný komisař Pazzoli, sitár nebo kakao s rumem a šlehačkou.
Zrovna jsem ve stádiu, kdy bych tuhle ukolébavku potřebovala. Něžnou melodii a hlavu v klíně někoho, kdo je úplně na mé straně. Nehodnotí, jen chce pro mě být.
A víte co – mám je! Synka (guru, kterého jsem si musela porodit, a který mi sdělil, že můj příklad ho opravu nemotivuje k romantickým vztahům :-D)), kamarádky – Martinu, Silvii, Majku, Romanu, Janu, Mirku, Jarku… A skorobratra Ondru. A Lucii. A jógu.
A tátu, který napsal mámě do porodnice dopis, který začínal slovy „Hanko, tys´ mi dala…“
Vesmír je nekonečnej, a my jen jiskry v něm. Ale některý jiskry jsou jasnější. Děkuju.
Paradoxa 