Roky na sobě pracuju, terapie platím, snažím se být vypočitatelná, neb jsem zjistila, že lidi matu pro mě zcela přirozenou reakcí na dění kolem sebe. Vždycky mě učili být vyrovnaná, slušně vychovaná, upravená, čistotná… A já jsem zatím hysterická, emocionální a s gustem používám sprostá slova. A mám smutek za nehty. Fuj.
Bohužel, jsem pokročilá (= stará jak dřevěný uhlí), a empiricky jsem došla k realistickému (někdo říká cynickému) náhledu na život. Já nejsem pesimistka, jen realistka, která se raduje z každého milého překvapení. Chování dle příruček je tedy snazší – ke všemu přistupuji rezervovaně, klidně, s nadhledem. No ale občas, sem tam, se stane nehoda.
Prosím vás, nikdy, opravdu NIKDY ve mě nevzbuzujte pocity, že princové na bílých ořích existují…ty vole, já tomu v hloubi duše věřím! Přes vcelku barvité životní zkušenosti, furt to tam je. Že by genetika? Tati…?!?! (Máti byla úplně duševně zdravá.)
A pak stačí drobná odchylka od očekávaného vzorce a já prchám v dál. V aktuálním případě do nejbližšího lesa. Jako dnes. Pustila jsem si do ucha tklivé, leč energické písně, skákala po lesní cestě (občas jsem se ohlížela, jestli někoho neděsím, naštěstí liduprázdno, jen ti ftáčkové vůkol museli trpět, promiňte, kamarádi…) a v jednu chvíli pocítila potřebu ječet.
„Uááááááá! Uáááááááááá! Uááááááááááááááááá!“
Proč to píšu? Netuším. Jen bych doporučila každému, aby občas vyběhl do lesa, běžel, řval, nahlas zpíval songy, které ho baví, a hlavně tančil, jako kdyby se nikdo nedíval. Protože on se nikdo nedívá, a vy si můžete trsat, jak chcete. Hlavní je, abyste si to užili. Co bude dál je jedno. A třeba cestou z lesa uvidíte tohle:
Paradoxa 