Když mi byly čtyři, přišla jsem ze školky domů úplně vyděšená: prý všichni umřeme! Štkala jsem a dožadovala se ujištění, že maminka ani tatínek neumřou. (Sebe jsem vynechala, asi jsem měla pocit, že mě se to rozhodně netýká.) Bohužel jsem si vybrala špatného respondenta, svou pravdomluvnou matku. Posadila si mě na klin, pohladila po hlavičce a pravila: „Všichni umřeme. I já. I tatínek. I ty.“ Pak už si moc nepamatuju.
Když mi bylo devět, šli jsme do Tróje na nějaký program s hasiči. Skákání do matrace, stříkání pěny a tak. Bavily jsme se se spolužačkami o smrti. A najednou mi to došlo: moje já nikdy neumře, prostě si najde někoho jinýho. To je creepy, jasně, ale docela optimistický, ne? (Tenkrát jsem neznala slova creepy ani optimistický, ale chápete, že jo.) Snažila jsem se to holčičkám vysvětlit, ale nějak nechápaly. Ani se nedivím, koncept reinkarnace nebyl součástí socialistické věrouky.
Není divu, že s tímhle základem ze mě vyrostla funerální turistka, která se drží poučky „chceš-li poznat domorodce, navštiv hospodu a hřbitov“. Hřbitovy hodnotím z pohledu lingvisty (zajímavá jména a jména typická pro danou vesnici – skvělé čtení je v Kašperkách), sociologa (průměrný věk dožití, množství dětí a mladistvých – zatím nejhorší to bylo v Raspenavě a Hradsku), historika (poměr německých a českých jmen, zajímavé osobnosti – tady doporučuju Budeč) a milovníka obskurností (Olšany a Libverda). Hospody pak podle čepovaného piva, odéru a (ne)přítomnosti místního lidu.
Už před časem jsem si vybrala urnu – nádherně červenou, takové ferrari mezi urnami. (Ne že bych se o to cíleně zajímala, ale když jsem ve Strašnicích řešila pohřeb, nájmy kolumbárních okének a sesypy příbuzných, aby se mi tam vešli, nemohla mi uniknout vitrína s nabídkou.) No a se synkem jsem domluvená, že až mě trefí Alzheimer (praktické zkušenosti s babičkou přesvědčí i flegmatika), shodí mě ze skály. A kdyby netrefil (Alzheimer), rozptýlí mě z té činané urny z nějakého pěkného horského vrcholku.
Pomalu, ale jistě se dostávám k meritu věci. Na Spotify si už delší dobu vytvářím playlist Rozptyl. Jsou tam skladby, které pro mě hodně znamenají. Je tam třeba Brand New Day, It ain´t over till it´s over, At Last a hlavně Choď po špičkách a Pozdě na večeři. Ale dneska jsem našla něco, co je všechny nahradí. Absolutně nejlepší verze adaggia ze Spartaka. Dejte si ji už teď.
P.S.: Prosím vás, o tom playlistu pro jistotu řekněte Jéňovi, aby to neminul. Nechci se rozprašovat za zvuků Mozartova Requiem.
Paradoxa 