Vánoce, vánoce…

Vánoce mají zajímavý efekt. I ti, co neustále směřují vpřed, vzpomínají. Kdyby se na hlavu stavěli, nejde to jinak. (Až to půjde, je třeba zajít do nejbližší Alzheimer poradny /třeba Poradny včera/ a nechat se otestovat.)

Já vzpomínám ráda – ostatně jsem ve věku, který touží po bývalém a krásném…i kdyby imaginárním. A došlo mi, že na s Vánocemi mám spojenu spoustu vzpomínek hodných tesání. A že nejsem škrťa, podělím se:Kanárek

Sváteční bujabéza

Tuhle historku znám jen z vyprávění, jako hodně věcí; naši totiž toho zažili mnohem víc spolu, než se mnou. První byt, který po 10 letech manželství získali, byla „čtyřka“ v Holešovicích. Po střechou, jedny kamínka, 112 schodů do sklepa na uhlí, průměrná roční teplota 17 stupňů (včetně léta těsně pod střechou, s výhledem na místní polystyrénku). Jediné hobby, které si papá dovoli, byly rybičky. Akvárium zabudované do zdi mezi koupelnou a pokojem. Na vánoční svátky mívali rodiče ve vyku odjet za tátovými rodiči do Liberce. A tenkrát bývaly zimy, že dokonce kolem Vánoc mrzlo! (Chvíle na poplašené popadnutí dechu)

No, a jednou se takhle vrátili na Nový rok do Prahy, a tatínek zjistil, že akvárko v mezidobí zamrzlo. A protože byl praktik, rozhodl se je rozmrazit pomocí sporáku. Jen tu dobu nějak neodhadl. Takže si ze skalár a závojnatek uvařil novoroční bujabézu. O chuti se rodinná historiografie nezmiňuje.

Kanárek

Vždycky jsem chtěla psa. Ale zároveň jsem měla praktické rodiče, kteří věděli, jak by to nebohé zvíře v Holešovicích (17 stupňů, pamatujete?) trpělo. Co na tom, že sousedi chovali prase Karkulku. Vrchol zoologie u nás bylo akvárium plné vlnitých a depresivních skalár (vlnitost způsobila permanentní zima). Ale jednou se tatínek překonal, ze služební cesty („jedu na komisi“) přivezl jednou v listopadu kanárka Pepíčka. Přivezl ho v kartonové krabičce, kterou schovával pod svým obnošeným utíkáčkem. Jakou já měla z toho teplého tělíčka radost!

Na Štědrý den jsem šla poránu ujídat ty báječné rohlíčky s kávovým krémem, které mi máti odpírala až do Vánoc. Byly vystavené s ostatním cukrovím (pracny, vanilkové rohlíčky, cikánské řezy, linecké…) na starožitné majolikové míse na zavřeném šicím stroji pod oknem. (Ty rohlíčky byly absolutně nedostižné, a už nikdy je neochutnám.)

Hned vedle mísy stála klec přikrytá ručníkem. Na noc jsme Pepíčka vždycky přikrývali, aby měl klid. Tak jsem v pyžramku chroupala rohlíček – to blaho! – a sundala ručník, abych se s Pepíčkem podělila o zážitek. Byl tam. Ležel na zádech s pařátky do stropu. Bylo mi šest. Veselé Vánoce!

PAní Vyhnalová

V Holešovicích jsme mělo báječnou sousedku, paní Vyhnalovou. Měřila asi 150 cm, byla kulatá, měla nádherný bílý nadýchaný drdol a drsný smysl pro humor. Každý čtvrtek vystála frontu na knihy (knižní čtvrtky, remember?), všechny nové koupila, přečetla a pak dávala jako dárky k Vánocům a narozeninám. Měla jednopokojový byt, vždycky dokonale uklizený, pod oknem stupátko, aby pořádně viděla na ulici. To stupátko se trochu houpalo. Na parapetu byl proleželý žíněný polštář, aby při observování netrpěla předloktí.

Paní Vyhnalová mi nahrazovala babičku, hlídala mě, když naši šli do sboru, nebo jsem byla nemocná. Trochu jsem se jí bála, ale víc mi imponovala. Hlavně ta sprostá slova byla „cool“ 😀

Když jsme se odstěhovali do Bohnic, vždycky jsme ji na Štědrý den navštěvovali. Jeli jsme na hřbitov a pak k paní Vyhnalové. Nabídla nám cukroví („vemte si, je kupované“) a grog („venku je zima“), i když bylo 12 stupňů. A právě ve starosvětském kamrlíku paní Vyhnalové jsem si uhnala první opičku. Bylo mi 12. Máti se trochu bránila, když paní Vyhnalová začala nalévat rum do tří sklenci, ale odzbrojující „dám Martince jen kapku“ ji vyvedlo z konceptu. Kapka představovala polovinu dvoudecáku. Zbytek Štědrého dne si moc nepamatuju.

Tátova vánočka

Můj tatínek skvěle vařil. Ostatně skvěle dělal kde co: nakládal miniaturní okurčičky, vysoustružil dokonalou skluzavku pro křečka, a celkově byl boží. Máti báječně pekla. Ale tatíček se rozhodl, že vánočku bude dělat on. S těstem si vyhrál, měl trpělivost hníst a nechat kynout a kořenit a nechat kynout a hníst…. Jen neuměl plést. Ale na to měl lidi. Takže když zadělal v šest večer, zhruba v 11 bylo těsto připraveno na pletení (já), aby o půlnoci mistr šoupnul veledílo do trouby a uprostřed rozbordelené kuchyně upozornil, že to chce tak hodinku…a šel spát.

A maminka hlídala a uklízela. Zhruba do tří.

Vánočka byla ráno samozřejmě úžasná.

štěŇátko

V útlém věku jsem se poněkud zbrkle vdala. O prvních vánocích jsem už byla těhotná. A mezitím se zjistilo, že choť sice ráno odchází do práce, ale ve firmě o něm nikdo netuší. Peníze nebyly, zoufalství ano. Ale i tak jsem strávila podzim štrykováním svetru, abych svou lásku vtělila do něčeho hamatatelného. Pamatuju se, že na Štedrý den jsem žehlila, koukala na něco vánočního a slzela…

A pak jsem pod stromečkem přece jen něco našla. Plakát s kresleným štěňátkem, v ceně 12 Kč.

A teď se nekoukejte…

Má pratchýně z druhého manželství, Anička, byla bytost kouzelná. Vždy upravená, tvídová sukně, silonky, lodičky, perly a paruka. Kdysi, ve třiapadesáti, měla rakovinu žaludku. Prorokovali jí pár let života. Dožila se pěkných třiadevadesáti, a celý život byla velmi schlank. (Ono s půlkou žaludku ani jinak nelze.) Ke svíčkové si dávala jeden knedlík, a i když pekla vánočky pro celou rodinu, u stromečku si dala jeden kousek cukroví. Ale energii potřebujete, není-liž pravda? A tak o to víc sladila kávu. A to tak moc, že na rodinných oslavách zavelela: „A teď se nikdo nekoukejte….“ …a pak si nasypala do kafe asi 8 lžiček cukru.

(No ano, mně ty zákazy vždycky dělaly problém.)

Hromady dárků

Mám syna Jeníka. Dar z nebes /často ve smyslu, že nebesa vám většinou nadělí ne to, co chcete, ale co potřebujete;-)/ – zdroj překvapení, aha momentů a celkového štěstí.

Když mu bylo asi šest, rozhodl se pomoct Ježíškovi s nadílkou. Po stromečkem jsme tenkrát našli hromadu dárků. Neuměle, ale s láskou zabalených. A v těch balíčcích bylo: nitě, vršek od pyžamka, pětikoruna, spodek od pyžamka, balíček sirek… S každým balíčkem rostla zvědavost a radost. Brouček si Vánoce přeložil jako příležitost nadělit lidem opakovanou radost. Na obsahu nezáleží, nejdůležitější je to rozbalování. A zvědavost. Co to asi bude?

To jsem slzela, jako želva.

Tak ať máte proč takhle slzet:-)

Vaše

Paradoxa Bohnická