Kdysi jsem viděla skvělý film o nenapravitelném proutnikovi, v němž byla roztomilá scénka, kdy se, byv přistižen s kalhotami dole (doslova) svou snoubenkou, branil touhle větou.
(Ostatně, kdo z nás ji někdy nepoužil, že?)
Dnes jsem si na ni vzpomněla. Přinatrefila se mi takový ošklivý nemilá věc- levé oko začalo vypovídat službu a já byla nucena podstoupit vyšetření sítnice a zbytku bulvy. Vlastně bulev, byli důkladní. Prskání a svícení do oka, sledování balónů a prohnaně mizejících bodů, čtení všeho možného, a jako třešnička, rozkapání očí.
(Pro amatéry: rozšíří vám to panenku, jako byste viděli zvlášť milý objekt zájmu nebo si nakapali beladonu. Jen to trvá déle, cca 6 hodin. Máte rozostřeno, oko neakomoduje, a to je nějak- neptejte se jak- přínosné pro oční vyšetření.)
A pak takhle poloslepí vyjdete do letního slunce. I když máte brýle, cítíte, jak vám příroda zabodla do očí dvě vidličky a zakroutila s nimi.
Kdyby mě někdo pozoroval, musela bychom mu připadat velmi exaltovaně, mysticky založeným jsem musela připomínat truchlící anděly na hřbitovech, romantickým typům pak hrdinku skrývající svůj panenský zrak před planoucím pohledem dobyvatele. „Och! Netrapte mě, vy zlý! Jak já se hanbím!!! (Komentář romantické hrdinky: „kua, kua, kua, chcípnu!“)
Tahle příhoda mě přiměla zamyslet se nad tím, kolik na první pohled jasných věcí je úplně jinak. Rodiny jak ze žurnálu, sebevědomí úspěšní jedici, Frodo tvářící se jako nebohý psík, upřímní a prima lidi na sockách, a naopak nemluvní (= „nepříjemní“) kolegové, o nichž při bižším ohledání zjistíte, že patří k těm nejpracovitějším a nejmilejším. Jen se musíte zajímat a věnovat tomu čas.
Chci jen říct – první pohled je ok, ale mrkněte se aspoň ještě jednou, jo?
Paradoxa 