Vracím se k Frodovi zaparkovanému před nákupním střediskem. A hle, stojí u něj kluk, tak dvanáct, přerostlé blond vlasy, chytré šedé oči nad černou rouškou. Hned se ptá, jestli si může psa pohladit. Jasně, proč by nemohl, pokud se naše pincezna nechá, že jo. Nechala.
Ráda vidím, když se děti nebojí psů, on totiž strach vyvolává agresi (a nejen u psů; u Froda navíc aktivuje program „skok do výše doprovázený hysterickým štěkotem“). Ovšem tenhle chlapec byl unikát:
„Víte, já si myslel, že už je tady tak dvě a půl hodiny, von se dost klepe…já totiž zachraňuju psy, víte? Už jsem jich našel ta pět, vždycky psa zachráním, někdy i kočku a pak jdu za majitelem, a von mi dá odměnu. Pět krát 5,000 to máme 25,000, jsem už vydělal…to já takhle koukám na ty vývěsky a pak hledám. Teď tu hledám kočku, je hele, to by byla legrace, kdyby byla zakopaná támhle, že jo? (ukazuje pod strom)“
„No, to snad ne, lidi přece nezabíjejí zvířata jen tak, ne?
„Asi ne. Já vás doprovodím, jo? Kdybyste někdy ztratila psa, tak já bydlím v Mirovické, v Kobylisích, jak je konečná tramvaje, tady vocuď jedete 177 a pak 145 nebo 162, nebo rovnou sedumnáctkou, to je kousek. Tak tam si ho pak vyzvednete.“
(uhm)
„A nechcete nějaký hračky pro psa? Plyšáky a tak? Nebo krmení? Mám toho hromady. „
„My toho máme taky hromady, jsi moc hodnej, děkuju. A kromě toho, Frodo má přísnou dietu a může jen speciální granule.“
„Tak přesně ty já mám, speciální granule. Klidně vám je prodám i zadarmo….Já jsem tady poprvý – kde je tu Dunajecká? To byste nevěřila, dneska jsem jel dvěstědvojkou od nás až k pivovaru Kbely. „
„A jak dlouho to trvá?!“
„Tak půl hodinu? Nebo hodinu? Chvíli, prostě…. (někdo táhne pytle s odpadem) Hele, támhle to maj´ těžký, to já jsem tuhle kupoval pohovku a sám jsem ji táhnul domů… „
„Ty sám jsi kupoval pohovku? Proč? A odkud si ji táhl? A fakt úplně sám? Ty jsi takovej pohádkář, viď?“
„Ne, ne , já si nevymejšlím. Úplně sám. Majitelka bytu, kde bydlíme, tvrdila, že jsme ji rozbili…ale já si na ní sednul úplně lehoučce. Tak jsem ji koupil, pětadvacet tisíc to stálo, a pak sám odtáhnul. Nejhorší jsou ty kostky, děsně to drhne.“
„A že ti nepomoh´ táta?“
„Táta si jen uměl votevřít pivo a dát nohy na stůl. A to jsme na něm zrovna jedli. No umíte si to představit? Mámě ani mlíka z Penny nepřines. Deset mlík za deset kaček.“
„Bydlíme jen s mámou a Dančou. Ta mámě taky nepomůže, ta je závislačka, Pořád jen hraje, telefon se jí vybije tak ho strčí do zásuvky, a hraje dál, a pak se jí nabije, a hraje dál…no prostě závislačka. To já teda nejsem, klidně vydržím bez mobilu i tabletu….Já vás doprovodím, jo?
„No, už jsme tady, moc děkuju za doprovod. A ať najdeš hodně ztracených psů a koček, ti přeju!“
„Tak jo. Mě moc těšilo. A nezapomeňte, Mirovická, rád vás zase potkám!“
Když jsem zašla do domu (a přiznám se, kapku jsem se bála, že bude chtít jít se mnou, ale byl to gentleman) a ohlédla se, ještě mi mával. Usmívala jsem se ještě dlouho potom.
Tak zas někdy, třeba u Krakova, Barone Prášile 🙂
Paradoxa 