Je druhá půlka září 2020. Po 18 letech jsem opustila jistotu nadnárodní korporace, s pravidelnými příjmy a sociálními jistotami. Poprvé v životě jsem okamžitě nenaskočila do dalšího zaměstnání. A mám novou BFF – koronu. Původně jsem chtěla psát o tom, jaké to je, skočit do vzduchoprázdna, ale s horečkou ze sebe vtipně-filozofický traktát nedostanu. Takže bude něco jako zápisky z nemocného domu s hledáním perliček na dně.
Založením jsem motorová myš, která se pouští i do těch nejslepějších chodbiček v labyrintu (když tak se prokoušu napříč, že jo!). Nejradši bych toho dělala co nejvíc, abych si připadala užitečná v každém okamžiku života. Prvních 14 dní svobody jsem rozjížděla nejrůznější drobná angažmá, s tím, že se to časem vystříbří. No, vystříbřilo. Když vás všechno bolí, máte týden horečky střídané teplotami, funíte, a vůbec nemáte chuť ani čich, prioritizace najednou přijde sama. Nejdřív odpadávají věci, na které potřebujete hromadu energie – přemáhání se, tolerance netolerovatelného, dělání zbytečné práce jen pro to, že si to zadavatel přeje, přizpůsobování se kultuře, která vám není vlastní, rozčilování se na sociálních sítích nad věcmi, které nemůžu ovlivnit.
Na druhou stranu začínáte oceňovat drobné radosti. Například:
- necítím, jak Frodo smrdí
- nemám chuť k jídlu, takže určitě zhubnu
- lidé, s nimiž jsem se sotva seznámila, mi nejen přejí zdraví, ale také nabízejí donášku potravin
- dámy z Úřadu práce mile poděkovaly za zaslané dokumenty
- volají kamarádi (včetně spolužačky z AMU, s níž se „potkáváme“ jen na FB), a snaží se mě rozveselit
- (no, z hygieny nevolali, ale @FNBulovka ano, milé!)
- kosik.cz na své tašky tiskne obrázky k vybarvení, pro případ, že se v karanténě nudíte, a nemáte medvídka mývala…
No, a pak je ta druhá parta, která poklesu teploty nepřispívá, neb si na nezávislém dobrovolníkovi potřebuje brousit nezralé ego. Nuž, tak ty ve svém životě opravdu nepotřebuju.
Korona časy mají s pracovním bezčasím mnoho společného – je to taková „nejistá sezóna“. (Ano, dneska jsem se dívala na tenhle geniální film, a přišel mi ještě aktuálnější, než kdy dřív.) Nikdo neví, jak to bude dlouho trvat, ani jaká pravidla daná hra má, a kdo zas kdy přijde s nějakým skvělým nápadem (ano, „koňský handlíř“ je opravdu společensky korektní, ale zdaleka v textu nefunguje tak dobře jako „cikán“). Bohužel nemáme žádná kamna, které bychom mohli rozhicovat, a uzřít budoucnost. Pro většinu z nás, co máme pocit, že můžeme všechno ovlivnit, je to velmi nepohodlné, až svedivé období. Nemůžeme dělat nic, nebo jen velmi málo. Jen být a čekat, nechat věci, aby se děly, a maximálně rozdělit grunt na dvě poloviny. Prostě cesta zenu jako vyšitá. A nemusíme ani do Tibetu!
Já to zatím zvládám, neb stále „slábnu, jak já vám slábnu“. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet, až kapku zesílím. V každém případě vám přeju, ať jste zdraví a hlavně, ať máte kolem sebe lidi, kterým na vás záleží.
Paradoxa 