Když je venku zima a tma, a já se zachumlám se do flanelového pyžama a huňaté deky a ze sklenice voní kvalitní destilát (bolí mě v krku a mám rýmu, která by zahubila průměrného muže), přichází na mě občas nostalgická.
„Vyprávěla jsem ti, synku, jak jsem se poprvé opila?“, tážu se.
„Určitě jo, “ vece syn, ale laskavě setrvá na místě. To bylo tak:
Když jsem byla malá, zaměstnaní rodiče, nemajíce dědů ni babiček, svěřovali mě sousedce, paní Vyhnalové. Bydlela hned vedle nás, ve čtvrtém patře činžáku v Holešovicích. Měřila asi metr padesát, byla kulaťoučká a měla nádherný stříbrný drdol jako hraběnka. Hlídala mě každé úterý a čtvrtek večer, když naši chodili zpívat do sboru.
Obývala jednopokojový byt, v němž byla jen kamna, smetanově lakovaná kredenc po rodičích, s pohledy od známých za sklem, dvě postele – jedna vysoce zastlaná, po manželovi, který umřel před 30 lety -, skromná skříň a stůl se čtyřmi židlemi. Paní Vyhnalová měla dva koníčky: sledování dění na ulici a čtení. O tom prvním svědčilo viklavé prkénko pod oknem (byla tak malá, že by bez podnožky ven neviděla) a proleželý polštář na parapetu. O tom druhém pak dárky pod stromečkem, ke svátkům narozeninám. Marie totiž každý čtvrtek sešla pět podlaží (poslední roky ztěžka a o holi, vlastně to byla celodenní výprava) a šla si stoupnout do fronty knihkupectví na křižovatce. Koupila všechno, co vyšlo, přečetla… a rozdala. (Všichni moji Verneové jsou od ní, i Sienkiewiczovo Pouští a pralesem.)
Nepamatuju si, že by měla ledničku. Žila z rohlíků, čaje a melty. Ale co nikdy v kredenci nechybělo, byla krabice se sušenkami a rum.
Když mi bylo sedm, odstěhovali jsme se. Ale za paní Vyhnalovou jsme jezdili párkrát do roka, pravidelně na Štědrý den, hned poté, co jsme oprášili urny na hřbitově a navštívili tradiční výstavu exotického ptactva na Vinohradech (už se asi nekoná, že ne?). Vždycky nás uvítala sušenkami, a bez ohledu na počasí dospělým nabídla „groček“, „když je ta zima“. A to i tehdy, když bylo 10 stupňů nad nulou.
Když mi bylo 11 nebo 12, usoudila, že už grog můžu dostat i já. Výživný nápoj sestával z půl hrnku rumu, 3 lžic cukru a trochy vody. Když je vám něco přes deset a věříte na zlaté prasátko, dokáže taková medicína udělat divy. Z zbytku Štědrého dne si moc nepamatuju, vybavuje se mi jen matný pocit, že mi uhýbá předsíň a trefit se do obýváku stálo nečekaně hodně úsilí. Dodnes si tyhle Vánoce pamatuju, stejně jako vůni paní Vyhnalové – kombinaci mýdla, kuliček proti molům a osamocených let. A taky její slovník, obsahující bezva sprostá slova. A to, jak se houpalo prkýnko pod oknem. I chuť mírně navlhlých kakaových věnečků…
Děkuju a doufám, že tam nahoře oči dobře slouží a je dost knih i rumu.
Paradoxa 