Můj život je mnohdy nudný k zalknutí. Všechno klape, žádná překvapení a z té předevídatelnosti se mi dělá mdlo. Mám pocit, že jsem vlastně mrtvá a mám chuť se položit do truhly v kroju, nebo aspoň trénovat přikládáním fialek na prsa. A přeju si, aby se vesmír trochu zavlnil a přihrál něco zajímavého. A tak dlouho prudím, až černé díry implodují, červení trpaslíci se stanou kanárky a mé přání je vyplněno.
Třeba tenhle týden: 5 hotelů, nečekané destinace a setkání, vjemů na kila a klacek zapíchnutý v nártu. Prostě si tak skotačím lesem, hlava plná k prasknutí a najednou hoplá, šutr, větev, míh míh, au au, sakva sakva…a nezbývá než zavřít oči a klacíček vyškubnout. Moc to nekrvácí, těch 5 kiláků dojdu. A přece se nenechám rozhodit drobným otokem, že jo, takže si mrsknu 4 hodiny psa nahoru a dolů a trochu se proběhnu po Šumavě.
Ovšem zanícenou ploutev nerozchodí ani zanícený turista. A tak nezbývá než vyhledat odbornou pomoc. Mapy.cz nabízejí dvě nemocnice – Vimperk a Prachatice, Vimperk je blíž. Pěkné místo, ale nechápu, jak to, že v perimetru 20 km vůbec někdo žije. Doktoři ordinují 2 dny v týdnu, rozhodně ne po čtvrté odpo, a už vůbec ne 30. dubna. Slečna z rehabilitace na rádobyvtipné dotazy typu „Takže je lepší dostat infarkt v úterý 13 – 15, aby člověk přežil?“ nechápavě odpovídá, že „všechno posílají do Prachatic“. Pravda, jezdí tam bus, ale s pálením za hrudní kostí nebo tepenným krvácením to asi moc neoceníte.
Neva, mám jen hicující nohu s dírou na nártu, to dám. Oktávka vrní a po cestě je řada zajímavostí, třeba obec Kosmo (to musím ještě prozkoumat). Prachatická nemocnice mnohem lepší, dokonce má recepci a personál, co ví, co dělá. Sestra na pohotovosti ví, že s lepidlem v oku musíte do Budějic, se špatným zažíváním na internu a blbým došlápnutím na rentegen, obojí kupodivu v místě.
Už jako děcko jsem věděla, že životy nekončí a že jsem součástí nečeho nekonečně většího. V dospělosti na to občas zapomínám. Ale věřte, stačí 2 injekce (jeden tetanus, druhou si nepamatuju) a sdělení, že se ta infekce šíří, takže to jen otevřeme, vyčistíme, propláchneme, to vydržíte, a pak si to necháte převázat v Praze, abyste se zaostřili v čase a prostoru. No, a to dlabání v nártu následované Chlumského roztokem propojení s nekonečnem jen posílí.
Zkrátím to: mražený hrášek je na otoky skvělý, ukrajinský doktor taky, lidi ve Vimperku nemají šanci přežít a Prachatice jsou prima město. Btw, místní pivovar stojí za navštívení, i když jste zdraví. A nezapomeňte si dát pivní zmrzlinu!
Paradoxa 