#MeNot

Prolog

Tuhle jsem krátkozrace souhlasila se zveřejněním statě na téma 10 žen, které mě inspirovaly. Přišlo mi dobré upozornit na báječné ženské, které posunuly hory, prošlapaly cestu, skromně posouvaly zeměkouli a ještě byly půvabné, něžné a láskyplné.

A pak, prd ho!, v podtitulu toho skvostu stálo „tisková mluvčí, feministka, umělkyně“. Tiskem aj tlačou se zabývám léta, s uměním koketuju celý život, ale feministka? No to pardon. Každý/á, kdo se pohybuje v primárně ženském kolektivu (balet, humanitní gymnázium, pedagogika, PR), si to s přihláškou do řad feministek rozmyslí. Nechala bych to být, ale  v čase, kdy zuří kampaň #Metoo, o níž diskutuje i v neděli dopo Roman Joch s feministkou na mateřské, to jednoho/jednu přinutí přemýšlet.

Kapitola 1.

A pak jsem jela na každoroční manažerské setkání do centrály. Do země, která je nejkorektnější ze všech, kde vynalezli genderové kvóty. A furt nic, v managementech 20-25 % žen (potvrzuje i složení celosvětového firemního sletu). Tak jsme si o tom v PR kroužku pošprechtili (2 muži ze 14, síc!). A voila, s rovnoprávností nemají problém jen na Balkáně, tam ženy kvóty považují za urážku a dokáží se prosadit samy. (Z jiného zdroje vím, že v téhle na první pohled maskulinní společnosti ženy odjakživa cestují za prací, svěřují děti babičkám a nikdo nekomentuje, že jsou krkavčí matky.) Diskutovali jsme o tom, co je příčinou nerovnosti. Navrhované možnosti: předsudky  mužů – ředitelů všehomíra při náboru, chybějící péče o nejmenší děti, nízké sebevědomí žen při žádostech u práci vs. suverénnost mužů při tomtéž („když nesplňuju kritéria a aspoň na 80 %, mám pocit, že na to nemám“)…  Závěr nejasný.

Kapitola 2.

I zeptala jsem se svého osvíceného synka, kde on spatřuje příčinu brutální převahy mužů v politice i na manažerských funkcích. Pravil, že o tom nikdy nepřemýšlel. (Nepřekvapilo, není filozof.) Když jsem na dotazu trvala a nemohl vydržet trapné ticho, vypadlo z něj: „No, chlapi maj´ větší autoritu, tak jako přirozeně, žejo.“ Tlak mi okamžitě vylétl na 400 na 200. Jak jako? Autoritu? Cože? „To je genetický, že jo. Chlapi bojovali ve válkách, byli hrdinové… a tak!“ „Takže ženský, co ve válkách oraly pole, vychovávaly jejich děti a zachraňovaly hospodářství, autoritu nemaj´?“  Nemají, a kdyby si měl vybrat ředitele pro svou fiktivní firmu, vybral by si ze dvou stejně kvalifikovaných kandidátů chlapa… Uhm.

Kapitola 3.

Šla jsem na výlet s kamarádkou a jak tak člověk šlape, hledá témata k hovoru. A co myslíte, že mě napadlo? …Tak jsme to probíraly zprava zleva a došly k následujícímu:

1. Máme za to, že kvóty vymyslel buď volební poradce nějakého politika (asi chlap), nebo nějaká zahořklá paní, která nikdy nebyla sexuálním objektem. Vlastně ani nevíme, o co tady jde.
2. Když si máme představit peklo, vidíme čistě ženský kolektiv.
3. Úplně chápeme, že většina žen by klidně obětovala kariéru a moc za bezpečí domova. Prostě klasická rodina: on nosí peníze, ona se stará o zbytek. I my bychom do toho šly 🙂
4. Kampani #MeToo nerozumíme. Znásilnění a brutální násilí je jedna věc (samozřejmě trestná), ale když vás plácne 90letý stařík, je to úplně jiný příběh.
5. Ujasnily jsme si, o co jde nám dvěma: a) být placené stejně jako muži, b) aby v nás všichni, najmě muži, viděly ženy, a ne soudružky Korabelnikové.

A jestli tohle je feminismus, tak se omlouvám redakci Cosmopolitanu a připouštím, že jsem feministka.