Často se probouzím mezi druhou a čtvrtou a nemůžu usnout. Většinou přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta, práci nebo světovém míru, ale včera to byl vrchol. V mysli se mi honil vrcholný folklórní opus „Tancuj, tancuj, vykrúcaj“. Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím textem? Vykrúcání a piecka na zimu. To mě probudilo. Představila jsem si tu scénu, jak muž vyzývá ženu ke krúcání, a ona se do toho pustí, a on se lekne, že je to moc. Napadlo mě, že znám jen jeden ještě dadaističtější záznam historie všedního dne: Vysoký jalovec. No, a další hodinu jsem nemohla zabrat. Je to totiž síla:
„Vysoký jalovec, vysoký jako já, přeskoč ho má milá, rovnýma nohama. Já ho nepřeskočím, já sa ráda točím, na tebe, šohajku, zapomenuť mosím.“
Tenhle scénář mi prostě nejde do hlavy. Jalovec? Jak je vysokej jalovec? Proč by ho měla (snožmo!) přeskakovat? A co je to za logiku s tím točením a následným rozchodem??
Ještě že mám synka ajťáka, kovaného logika. Zamyslel se, odložil guláš, a pravil:
„Já vidím takhle. Prostě tenkrát lidi měli dvě, navzájem se vylučující, kvalifikace. Skákání, nebo točení. Tahle se učila točit. Ale von chtěl, aby skákala. Měřítko: jalovec, cca 180 čísel. Řekla, co nedám, tohle není moje specializace. Tak se měj, a čau…
No, a pak narazila na jednoho, co chtěl, aby tancovala a vykrúcala. Zaradovala se, vykrúcala a tancovala tak mocně, že tenhle chlapík začal mít strach o pec. Chudák holka.“
A vy co? Skáčete nebo vykrúcáte?
Paradoxa 