Dnes ráno nádherně sněžilo. V naprostém bezvětří padaly obrovské vločky a pomalu se ve spirálách snášely k zemi. Když obrátíte tvář k nebi, natáhnete krk a vypláznete jazyk…
V takové chvíli si vždycky vzpomenu na postřekovské husy a jejich čekání na bůty. Znáte? Neznáte…? Tak to musíme napravit.
Postřekov je chodská vesnice, která se kromě mnoha dalších zajímavostí pyšnila hejnem neobyčejně vzteklých husí, včele s Mufkovic houserem. Jak píše Zdeněk Šmíd v knize Dudáci a vlčí hlavy: „Mufkovic housera škubali vždycky tři muži v drátěných košilích a včelařských kuklách. Po činu rychle utekli do nejbližšího statku a vrata zatarasili žebřiňákem.“ No, a tenhle houser jednou hnal trhanovského správce až k Řeznu. Postižený správce si šel postěžovat k samotnému Pánubohu. Ten už měl obtížné drůbeže taky dost, a rozhodl se jim promluvit do duše:
„Vy husy jedny zatracený, vy mi akorát přiděláváte starostě. Hala habyste vedíly, že sem dobrotivyj, eště to s váma prubnu. Hdyž burete hodný…tak vám vo vánocích pošlu bůty. Napřed pustím drobet sněhu, haby bůty padly do měkkýho, ha potom vám je naházím na ten sněh.“ (Pozn. překl.: bůty=teplé bačkory)
A husy se zasnily a představovaly si, jaká to bude krása, až si budou v těch barevných bůtách vykračovat. Tak se chovaly mravně. Dlouho. Až se tam znova objevil výše zmíněný správce. A měl řeči. Blbý řeči.
Mufkovic houser to nevydržel, zdemoloval správci kočár a husy správce zatáhly do kopřiv, kde ho zbavily oděvu, vousů a důstojnosti, a vůbec si to báječně užily.
„Aspoň nám to víc uteklo, než začaly padat ty bůty, “ komentoval to houser. (No jo, husy, to víte, nechápou pojmy podmínka, příčina, ani následek.) Ale ono nesněžilo, ani na Vánoce. Pánbůh se zlobil. Bůty nepadaly ani v lednu, ani za rok, ani za sto let. Ale husy pořád věří, že jednoho dne zasněží a začnou padat ty krásné, měkoučké, barevné bůty. Natahují krk do nebe a čekají a čekají…
Jako já dneska ráno.
Vaše postřekovská husa
Paradoxa 