Můj tatínek, krásný a jednoduchý muž, jednou přivezl z Drážďan nádheru zvanou partylicht. Neschopen si toto slovo zapamatovat, říkal tomu intimsprej. Intimsprej byla sada světýlek instalovaných na garnýži. Vrazilo se to do zásuvky, a svítilo to. Barevně. Každý večer, od Mikuláše do Velikonoc. A pak vlastně celý rok. Jak já tu větu „Zapni intimsprej!“ nenáviděla! Myslím, že kdybychom byli Američani, tatínek by se účastnil soutěží o nejoslňujícnější vánoční výzdobu. A určitě by vyhrával.
Intimsprej stačilo strčit do zásuvky, a hle, svět se úplně změnil! Barevné a mírně zaprášené žárovičky vykouzlily z panelákového obýváku něco mezi diskotékou a čínským bistrem. V sobotu k tomu tatínek udělal česnekovou pomazánku nebo nasmažil brambor (bylo to ještě v době před Bohemia Chips), a EinKesselBuntes najednou bylo vrcholem umění. Užíval si to i křeček Bublina, který po večerech běhával po obýváku a hledal nějaký ten drát, co by přehryzal. Byl to křeček s duší a schopnostmi Adama Ondry: kromě toho, že miloval skluzavku z knihovny na květinový stolek, dokázal vyšplhat po hladké knihovně i po závěsu až na tu garnýž. Tam se chvíli producíroval, ztratil rovnováhu (patrně oslněn intimsprejem) a zřítil se na zem. Vůbec nechápu, jak to mohl přežít. A tolikrát! (Nepřežil jen to, jak jsem ho přivřela do dveří, ale to je zas jiná historka.)
Přeju i vám nějaký ten intimsprej. Až se podíváte do barevných světlíček, možná vám život taky bude připadat aspoň trochu kouzelný 🙂
Paradoxa 